Historie templářského řádu

Křižácko-muslimské vztahy během křížových výprav

Na konci jedenáctého století, kdy na Blízký východ dorazila první křížová výprava, nebyla tato oblast převážně muslimská. Obyvatelstvo bylo rozděleno mezi řecké a jiné východní křesťany, Židy, muslimy a menšinové náboženské skupiny, které přesně nezapadaly do žádného ze tří velkých náboženství.

Muslimové nebyli jednotní proti jiným náboženstvím a nebyli nutně protifranští. Konflikty v této oblasti nebyly v podstatě kvůli náboženství; klíčovým faktorem v sázce byla potřeba půdy. To, co ti, kteří tuto půdu obhospodařovali a obchodovali s ní, od vlády chtěli, nebyli ani tak vládci, kteří následovali své vlastní náboženství, jako spíše vládci, kteří udržovali mír, aby mohli pokračovat ve svém zemědělství a obchodu.

Přestože národy žijící na Blízkém východě byly hluboce věřící, nežily v homogenních náboženských skupinách. Dokonce i armády, které bojovaly za vládce tohoto regionu, byly smíšeného náboženství a kulturního prostředí. Frankové – včetně templářů a johanitů – zaměstnávali původní lučištníky lehké jízdy známé jako turcopoles, kteří bojovali po boku jejich těžké jízdy. V rámci řádů chrámu a nemocnice byly turcopoly dostatečně významné, aby jim byl jako velící důstojník přidělen bratr-rytíř, turcopolier.

Franští vojenští vůdci, včetně templářů, měli pravidelné diplomatické styky s muslimy. Arabsko-syrský princ Usàmä ibn Munqidh nazval templáře svými přáteli a popsal, jak mu při návštěvě Jeruzaléma umožnili modlit se v jedné ze svých kaplí v jejich sídle v bývalé mešitě Aksá. Toto přátelství však nezabránilo templářům z Gazy, aby Usämà v roce 1154 málem zabili v záloze. V roce 1244 císař Fridrich II hořce kritizoval Franky ze Zámoří za to, že opustili smlouvu s egyptským sultánem ve prospěch spojenectví s vládcem Damašku, a obvinil templáře, že ve svých zdech hostili muslimy a dovolili svým hostům, aby následovali jejich náboženské praktiky — přesto sám vyjednával s egyptským sultánem a v roce 1229 s ním uzavřel mírovou smlouvu.

Anglo-velšský duchovní Walter Map, píšící v 80. nebo 90. letech 12. století, tvrdil, že muslimský princ jménem Salius konvertoval ke křesťanství a přidal se k templářům. Naopak nařízení templářů naznačují, že neloajální templáři se přidají k muslimům, ale každý templář, který konvertoval k islámu, byl z řádu vyloučen. Frankové, včetně templářů, zůstali odlišní od svých muslimských sousedů ve stravě i v náboženských praktikách: archeologické důkazy z jejich domů ukazují, že templáři jedli vepřové maso a slaninu a pili alkohol. Muslimové a křesťané spolu pracovali, když to bylo ku prospěchu, ale zůstali odděleni.

převzato

Bernard z Clairvaux

Svatořečený mnich z cisterciáckého řádu, uznávaný teolog, filosof a myslitel, který byl znám v celé duchovní sféře, a to dokonce až u samotného svatého stolce. Není řeč o nikom jiném, než o Bernardovi z Clairvaux. Dá se říci, že je to jedna z nejdůležitějších postav své doby, která měla vliv na průběh dějin tehdejší středověké Evropy. Ale abychom pochopili jeho významný příběh, musíme se podívat na začátek. Začneme řádem, kterého byl součástí. Cisterciácký řád, založený 21. března 1098 svatým Robertem z Molesme, který vznikl v průběhu první křížové výpravy. Je to de facto reforma benediktinského řádu. Proč? Svatý Robert nebyl spokojen kam jeho řád se ubírá, neboť mizela původní forma toho, co znamená žít jako mnich. Byl znechucen uvolněným a zpohodlnělým životem jeho bratrů, kteří nedělají žádnou řádnou práci, kterou nechávají na služebnictvu, a pohodlně žijou z výnosů jejich pozemků. A tak se rozhodl, že sebou vezme bratry, kteří souhlasí s jeho pohledem na věc (22 mnichů), a odešli francouzského kraje Cîteaux, kde založili kláštěr. A jak napovídá název onoho kraje, vznikl název pro cisterciácký řád, který měl přísně následovat heslo svatého Benedikta ,,Ora et labora"(,,Modli se a pracuj") a jeho regulí. Řád byl papežem Paschalem II. Schválen v roce 1100, jako výplod benediktinské reformy.

Teď se obraťme na Bernarda. Narodil se v roce 1090 a pocházel z Fontaine-lès-Dijon. Tento mladík v roce 1112 vstoupil do onoho řádu. Stejně jako jeho řádový předchůdce Robert, který umřel rok před jeho vstupem do řádu, byl znechucen, jak mniši vedou život, jenž se už moc nepodobá řeholnímu životu. A tak se rozhodl stát cisterciákem, požádal místního šlechtice, aby mu daroval kus půdy v Clairvaux, divoké a zalesněné krajiny, kde by mohl postavit klášter, založený na původních ideálech modlitby a fyzické práce. Fontaine-lès-Dijon leží zhruba 130 kilometrů na jihovýchod od města Troyes (kde se mimojiné narodil svatý Robert), sídla hraběte Huga ze Champagne, což byl lenní pán Huga z Payens, který se v budoucnu stal prvním velmistrem templářů. A právě onen hrabě Hugo de Champagne půdu v Clairvaux Bernardovi a jeho 12 společníkům daroval. Zajímavostí je, že toto území bylo nechvalně proslulé lapky a hrdlořezy. Proto se tomu kraji říkalo Údolí pelyňku, ale Bernard ho přejmenoval na Údolí světla a hned začal temnotu rozhánět tvrdou prací, modlením a odříkáním. Kus oné divočiny zkrotili a zušlechtili. V podstatě podrobili krajinu stejné disciplíně jako sami sebe. Vždyť co jiného měly za úkol neměnnost klášterního života, koloběh modlitby, poslušnost a čistota, než umírnit divoké a nepředvídatelné vášně lidského života? Údolí pelyňku byla mokřina zaplavovaná řekou Aube a celou oblast ohraničovaly strmé, hustě zalesněné kopce po obou březích. Mniši se dali do odlesňování a sázení užitkových rostlin, protože Bernard trval na tom, že klášter musí být soběstačný, aby nebyla jeho úloha závislá na místní vrchnosti. Museli se tudíž sami zabývat zemědělstvím. Jeden kopec oseli obilím a na druhém vztyčili vinici. Bernard a řád, ve kterém působil, začínal s čistým štítem. Jeho otec a všichni jeho bratři následovali jeho přikladu a též vstoupili do kláštera v Clairvaux, zatímco jeho sestra Humbelína, která už byla v té době vdaná, dostala od manžela svolení odejít coby jeptiška do konventu.

Kromě osobního kouzla se mohl Bernard pochlubit i nadáním pro psaní dopisů, které neustále rozesílal různým lidem. A protože Bernardovi nikdy nescházelo, napsal také papeži Inocencovi II. V dopise se papeži omluvil za svou troufalost a poté mu přednesl své povinnosti k cisterciáckému řádu. Kromě papežů ovšem psal ještě častěji prostým lidem, kterým poskytoval rady v náboženských otázkách. A též to byl veliký milovník přírody, ve které shledával veškerou krásu. Sám prohlásil: ,,Věřte mi, neb sám dobře vím, že v lesích najdete věci mnohem úžasnější než v knihách. Kámen a stromy vás naučí, co nemůže znát žádný z mistrů."

Bernard byl též člověk, který se nechtěl moc míchat do politické sféry. Ale Bůh mu udělil jiný osud, který ovlivnil celou Evropu. Léta Páně 1126 mu přišel dopis od jeruzalémského krále Balduina II. S prosbou o pomoc. Král potřeboval najít vhodného manžela pro svou nejstarší dceru Melisendu, budoucí matku Balduina III. a Amalricha. V sázce bylo víc než jen šťastný vztah, hrálo se o celé království, které Melisendě připadlo věnem. Bernard jako vhodného kandidáta doporučil se stal hrabě Fulko z Anjou, a když Balduin napsal Bernardovi, aby sňatek podpořil, vyslal do Evropy poselstvo s cílem vše rychle vyjednat. Tuto diplomatickou výpravu vedl Hugo z Payens, tehdy už templářský velmistr. Velmistr dosáhl Fulkova souhlasu se sňatkem v dubnu 1128 a hned poté se vydal na cestu po severní Evropě se zastávkami ve Francii, Anglii a Skotsku, kde verboval nové templáře, vyjednával finanční podporu pro činnost templářského řádu a položil základ pro činnost templářů na kontinentě. Jeho cesta byla podle Anglosaské kroniky Hugo nabral v Anglii více mužů, než se kdysi připojilo k první křížové výpravě. Anjou, Fulkovo panství, leží od Clairvaux daleko, ale k Hugovi se určitě donesly zprávy o přísném novém klášteře, v jehož čele stanul charismatický opat. A není náhoda, kdo mu tu informaci donesl. Byl to jeden z mužů, který stál u zrození templářského řádu, André z Montbardu. Že mezi Bernardem a Andrém existovalo spojení, naznačuje už skutečnost, že André byl jeho strýcem, nevlastním bratrem jeho matky. Jelikož však André pocházel z druhého manželství, můžeme ho považovat za Bernardova strýce, ale byl o sedm let mladší. A právě André byl velmistrem Hugem pověřen, aby Bernardovi jeho dopis doručil. Ano, Hugova cesta po Evropě přinesla ovoce, ale templářům scházeli ještě dvě podstatné věci, bez kterých by se řád nemohl dostat na vrchol: rytíři potřebovali řeholi a apoštolské potvrzení, tedy schválení papeže. A právě za tímto účelem byl svolán velký církevní koncil do Troyes, kde, jak bylo zmíněno, sídlil hrabě Hugo ze Champagne, jehož první zasedání se uskutečnilo v neděli 13. ledna 1129. Bohužel pro Bernarda, který byl v tu dobu nemocný, to bylo o něco nepříjemněší. Ale i tak rád pozvání na koncil přijal. Nic však nebylo pořád jisté. Mnoho duchovních trvalo na tom, že by mnišské povinnosti měli býti přednější před bojem na krusádách. Též bylo poukazováno na Kristův citát: ,,Kdo mečem zachází, ten jím také schází." Co se týkalo řehole, potřebovali templáři víc než jen obecný soubor pravidel. Řehole měnila původní spolek v právní, sociální a náboženskou instituci. A to právě obstaral sám Bernard. Byl to soubor 72 článků, který vymezil povinnosti a zákazy pro řádové bratry. Např. zákaz scházet se s lidmi, kteří byli exkomunikováni z církve, povinnost nosit bílý plášť (demonstrující čistotu), prostý a nezdobený oděv, povinnost sdílet jednu misku ve dvojici s jiným řádovým bratrem, jíst v mlčenlivosti, činit každý pátek pokání, vstávat s rozbřeskem, zákaz lovu (s výjimkou lvů, kteří často ohrožovali poutníky na jejich cestě do Jeruzaléma), dodržovat hierarchii v řádu, dodržovat slib mravopočestnosti, zákaz stýkat se se ženami a pohlédnout jim do tváře (zákaz se vztahoval i na příbuzné – matky a sestry), vyhýbat se kejklířům, hercům a pěvcům, povinnost nosit krátce střižené vlasy, zákaz používat jemnou obuv se zahnutou špičkou, povinnost spát v košili a spodním prádle a mnohé další. Teď zpátky ke koncilu. Bylo zde 21 duchovních včetně Bernarda, a dvě hrabata, pánové ze Champagne a Nevers. Matouš, biskup z Albana, koncilu předsedal coby papežský legát, zastupující papeže Honoria II. A nakonec, Hugo z Payens a jeho pět bratrů. Během debat se nejhlasitěji ozývali Hugo a Bernard. Podle oficiálního zapisovače, kněze jménem Jean Michel, koncil nejdříve vyslechl Hugův popis povinností, nutných předpokladů pro členství v řádu a jak se je zatím daří plnit. Následně se otevřela debata, co by měla řehola obsahovat. Bernardova řehole nového křesťanského rytířského řádu byla během těchto jednání nejen vysvětlena, ale vzápětí i přiajta. Všichni přítomní si museli uvědomovat všudypřítomnost násilí a nebezpečí ve společnosti, běžného jevu u chudých a bohatých, nebezpečnějšího ovšem u šlechty, která si mohla dovolit lepší výzbroj a výcvik. Ideál rytíře v zářící zbroji, ochránce nevinných, vdov a sirotků, byla nově formulovaná myšlenka, z níž nakonec vycházela řehole, kterou Bernard sestavil. ,,V tomto zbožném řádu znovu rozkvétá rytířstvo, jež bude usilovat o naši spásu a dbát o šíření pravé víry." Když se k těmto atributům přidal ještě ideál dvorské lásky, spojovaný hlavně s dvorem Provence, veřejnost se dozvěděla o vzniku skutečně křesťanské rytířské vrsty. Konečně bylo světu možné představit rytíře, jaký překonával i bájného Lancelota. Právě z té doby pocházejí i první psané příběhy o králi Artušovi a jeho rytířích. Obvzláště byl oblíbený příběh o Galahadovi, synovi Lancelota, dokonalém rytíři, který jako jediný dokázal uspět v hledání svatého grálu. Papež Honorius II. nakonec udělil svůj apoštolský souhlas. Z templářů se oficiálně stal řád. Nicméně pod řeholními pravidly Bernarda z Clairvaux a Huga z Payens se Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu museli osvědčit v mnoha oblastech života. Nebyli již jen prostými válečníky a ani mnichy. Měli se stát dokonalými rytíři.

Ještě ke konci se může zmínit Bernardův spis De Laude Novae Militiae (Chvála Nového rytířstva). V tomto spisu velice vyzdvihuje honosnost a ušlechtilost onoho řádu. Tehdy v těchto dobách se na rytíře nekoukalo totiž tak vábně, jak by si člověk mohl myslet. Rytíři se nechovali dvakrát dvorně a okázale, naopak, byli arogantní a starali se hlavně o svoji osobní slávu a bohatsví. A teď na scénu přišlo něco, co mohlo tohle všechno vrátit ke kořenům pravého rytířství. Templáři představovali definice pravého rytíře. Svorní, zbožní, odvážní, mravně uspořádání, šlechetní, udatní a čestní muži. Proto je i vyzdvihl sám Bernard. V tomto spisu popisuje, že templáři jsou chráněni hned dvakrát – svým železným brněním, ale hlavně svoji vírou. Přirovnal je též současně beránkům i lvům, jelikož jsou čistí ochránci, kteří mají ten dar moci konat obranu pro nevinné a bezmocné lidi.

Bernard z Clairvaux. Muž, který navrátil původní mnišské hodnoty. Muž, který stál u zrodu nejstaršího rytířského a nejzbožnějšího řádu, jenž ovlinil historii na dvě staletí. Muž, který pomohl tento řád stvořit (templáři byl následně vnímán jako ,,otcem" řádu). Muž, který díky svému cisterciáckému řádu, kde poznal budoucího papeže Evžena III., vyzval velmože a vlivné muže, aby se vypravili na druhou křížovou výpravu. Muž, který byl pro svoji velikou zbožnost 18. ledna 1174 papežem Alexandrem III. svatořečen (mimojiné, Bernard má svoji sochu na našem Karlově mostě). Muž, který byl v roce 1830 nazvám papežem Piem VIII. Učitelem církve. Bernard, svatý muž, léta Páně 1153 na 20. srpen zkonal na onemocnění trávicího traktu. Ať odpočívá v pokoji.

spracoval Historik řádu : novic Lukáš Uher

Vzestup a pád templářů: Bohatství a vliv předznamenaly jejich zkázu

Jak naplnit prázdnou státní pokladnu a omezit moc templářů? Francouzský král našel prostředek, kterým vyřešil oba problémy zároveň.Po opojném úspěchu první křížové výpravy vznikl ve svatém městě Jeruzalémě nový řád "bojovných mnichů" nazvaný Chudí rytíři Šalamounova chrámu, mnohem známější jako templáři. Tento řád, který si původně předsevzal ochranu poutníků ve Svaté zemi, se velmi rychle rozrůstal a bohatl. Významnou úlohu při jeho vzestupu sehrála skutečnost, že už zakladatelé řádu, Hugo de Payens a Godefroy de Saint-Omer, věnovali řádu svůj veškerý majetek. Jejich vzoru následovali i další nově vstupující členové, převážně z urozených rodů, a tak řádový majetek utěšeně rostl.První finančníci

V době největšího rozmachu měl templářský řád po celé Evropě i na Východě téměř tisícovku řádových domů, sedm tisíc členů a osminásobný počet dalšího personálu. V polovině 12. století vybudovali templáři i vlastní loďstvo. S nárůstem bohatství řádu stoupal i jeho vliv. Dostávalo se jim maximální podpory papeže i korunovaných hlav, které si od řádu často půjčovaly nemalé částky. Slib chudoby, který templáři skládali, tak vycházel do jisté míry naprázdno. Templáři majetek mít nesměli, ale řád byl nejbohatší organizací v Evropě. Nicméně templáři se těšili veliké důvěře, a tak jim lidé mnohdy svěřovali své peníze do úschovy nebo k přepravě na delší vzdálenosti.Bezpečně s penězi i bez nichSpektrum templáři poskytovaných služeb bylo široké. Kromě státních a královských půjček poskytovali templáři finance za patřičný úrok i jednotlivcům a dokonce i Židům. Další významnou službou templářských finančníků byly úschovy a bezpečné transfery peněz. Pokud někdo potřeboval putovat kupříkladu za obchodem do vzdálenějšího kraje nebo země, nemusel již po celou cestu trnout strachy, že bude přepaden a oloupen o měšce plné zlaťáků. Zlatou hotovost složil na nejbližším templářském sídle, kde dostal kódované potvrzení o složení konkrétní částky. S tímto lístkem pak mohl relativně bezpečně cestovat a peníze si po jeho předložení vybrat v cíli své cesty.Existovala však i jiná možnost. Templáři rovněž zajišťovali přepravu hotovosti. Jakožto obávaní bojovníci s vysokou autoritou byli jedni z mála, kteří byli schopni zabezpečit převoz vysokých částek. To dokládá i papež Honorius III., když roku 1220 ujišťuje legáta Pelagia, že nezná nikoho dalšího, komu by raději svěřil transport velkých peněžních obnosů.Byl to právě templářský vliv a bohatství, které zapříčinily jeho pád. Zřejmě největším dlužníkem templářů byl francouzský král Filip IV. Sličný, jehož výdaje byly natolik velké, že musel k zajištění potřebných prostředků sáhnout k těm nejdrsnějším metodám. Král Filip zdědil po otci obrovský dluh jeden a půl milionu tourských liber z války proti Aragonu, k tomu jeho pokladnici nemálo vyčerpávala válka s Anglií a později prohraná válka s anglickým spojencem, s Flandrami. Dalším nemalým výdajem bylo věno pro dceru Isabellu, která byla provdána za syna anglického krále Eduarda II.Z čeho nasytit věčně prázdnou pokladnu? Z templářského bohatství! Roku 1306 Filip IV. obvinil řád z kacířství a mnoha dalších přečinů proti Bohu, mnoho rytířů bylo pozatýkáno, řádový majetek zabaven a řád samotný nakonec zrušen.

převzato

Mocní bankéři středověku: Templáři vybírali daně a provozovali bankomaty

Na sklonku vrcholného středověku se předchůdci dnešních bankéřů stali – trochu překvapivě – "chudí rytíři Kristovi", řád templářů. Společenství zasvěcené boji ve Svaté zemi vybudovalo finanční impérium, u nějž si půjčovali i králové.Peníze jsou motorem jakékoliv války, a tedy i Svaté. Aby si řád mohl dovolit chránit jeruzalémský Boží hrob a podporovat křižácké státy v Palestině, musel si vybudovat dobrou ekonomickou základnu. Z darů, jež mu věnovali vstupující rytíři, vydržoval síť panství. Z jejich výnosů se pak shromaždovaly peníze, nakupovaly zbraně a organizovaly cesty do Svaté země. Jelikož se převoz financí pojil se značným rizikem – počínaje potopením lodi přes lupičství –, vyvinul řád systém pravidelných a střežených konvojů.Díky nim začal záhy nabízet bezpečné posílání peněz. Poutníci si mohli uložit sumu v opevněném sídle, tzv. komendě, a obratem obdrželi směnku. Pokud ji předložili v jakékoliv jiné komendě, pokladník jim částku opět vydal. Za službu si řád sice nic neúčtoval, ale očekávalo se, že se poutník odvděčí darem.Protože byly templářské hrady příslovečně pevné a dobře střežené, řada bohatých měšťanů si navykla ukládat tam své cennosti a finance do úschovy. Templáři pak vybírali drobný poplatek za to, že fakticky provozovali první bankovní schránky, u nichž dávali záruku, že nebudou vykradeny či zničeny.Bezpečná úschova

Jak templářský řád bohatl a v určitých centrech soustřeďoval kvůli množství poutníků velké sumy, začali se o jeho služby zajímat také králové a šlechtici. Zejména panovníci, obvykle trpící nedostatkem financí, pak místo splácení předávali řádu do pronájmu půdu, hrady či práva na určité výnosy.Především v Irsku a jižní Francii, ležících mimo bezprostřední dosah panovnického dvora, získávali templáři právo vybírat daně či cla jako formu splácení trvale obnovovaných půjček. Coby výběrčí daní i pronajímatelé půdy bývali obvykle efektivnější než vladař, což vyvolávalo nenávist lokálních elit. Odpor vůči řádu se projevoval také v lidových vrstvách, jež obvykle znaly templáře jen coby místní lichváře a výběrčí daní.Pád mocného řáduKdyž roku 1291 ztratili křižáci pádem Akkonu poslední výspu ve Svaté zemi, templáři v očích mnoha lidí nejen selhali, ale jejich další existence už ani nebyla opodstatněná. Přední věřitelé, vedeni francouzským králem Filipem IV., se s nimi rozhodli vyrovnat účty a dosáhli zrušení řádu i zabavení jeho majetku.Služby, které templáři poskytovali, tím však nezmizely. Ve stínu řádu, operujícího na mezinárodní úrovni, se rozvinulo podnikání místních směnárníků. Také oni, protože museli vyměňovat nepřeberné množství obíhajících platidel, disponovali okovanými truhlicemi se solidní hotovostí. Po pádu templářů už jen skoupili dlužní úpisy a převzali jejich klientelu.

převzato

Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu? V době své největší slávy oplýval mocný řád takovým bohatstvím, že mu ho záviděli i králové. O původu a zmizení pokladu pak vzniklo mnoho legend.Templáři prý ve Svaté zemi objevili kámen mudrců a jeho pomocí dovedli každý kov proměnit ve zlato. Ve skutečnosti jmění řádu zřejmě pramenilo především z podnikatelské zdatnosti. Templáři vytvořili první bankovní systém v Evropě a brzy si od nich půjčovali i ti nejmocnější. Patřil k nim také francouzský král, jemuž se ovšem do splácení nijak nechtělo, a tak raději templáře obvinil z kacířství.Uklizené bohatství

převzato